Vločka

10. ledna 2017 v 17:10 | Melánie II. |  Umění...?
Vločka

Snáší se k zemi,
unášena větrem,
směr mění chvílemi,
následována andělem.

Letí dál a dál,
vločka pobledlá,
každý se smál,
když na zem usedá.

Děsí se vločka velice,
kam to padá,
andělovy oči strnuly hledíce,
na tu hrůzu ležící v zahradách.

Skelný pohled se v očích zrcadlí,
ústa otevřená v němém výkřiku,
mráz kůži škádlí,
zmodrala vmžiku.

Mrtvá dívka leží na sněhu,
krk jí zdobí krvavé krůpěje,
nepozná chlapcovu něhu,
bude osamnělejší než-li je.

Hnědé vlasy skrývají ramena,
krev stéká po plných ňadrech,
byla života zbavena,
je chycena v ďáblových spárech.


 

Když poznala Artuše

6. ledna 2017 v 19:21 | Melánie II. |  Životní pohádky
Pojďme si popovídat.
Za sedmero cestičkami, sedmero potůčky a sedmero hor je jedno malé království. Slovenské království. Do této země se vydala velká výpravná družina za účelem zažít jejich slavné hory. Vybavili se lyžemi a snowboardy. Družina se skládala ze tří skupin poddaných a několik výše postavených lidí. Tito lidé byli pověřeni šlechtou, aby daly pozor. Aby neudělali ostudu na Slovensku.

Po několika hodinách cesty se dostavili na místo určené k jejich bydlení. Přes třicet lidí se vyhrnulo do bydlení a ubytovali se. Někteří se vlastně vůbec neznali, nebo se potkali během vyučování. Proto však byli tady. Aby se lépe poznali.

Během následujícího dne se vydali na nebližší sjízdný kopec. Rozdělili se na začátečníky a profesi(a)nály. A už si to, buď rychle či pomalu, fičeli dolů. Nyní se však zaměřme na jednu určitou skupinu a s ní jednu určitou dívku. Byla v začátečních, a to jen proto, že dlouho nestála na lyžích. Jenže čas ukázal, že na lyžích umí stále stejně dobře. Takže svými schopnostmi převyšovala ostatní. Ale nenaparovala se svými schopnostmi, jen v pohodě proplouvala a snažila se být nenápadná. Se svými přáteli si to užívala. Den ubíhal a ona si začínala všímat víc a víc jednoho určitého chlapce. Přestože mu neviděla do tváře, díky černému šátku přes tváře, ihned ji přišel sympatický. Jenomže nikde nenalezla odvahu si s ním promluvit. A tak jen ho nenápadně pozorovala.
Od oslovení kamarádů zjistila i jeho jméno, ale v této pohádce ho budeme oslovovat Artuš.

Takhle sbírala odvahu pár dnů. Až jednou, kdy naše dívka s přáteli pobývala v pokoji a smála se vtipům, se potkali a on si ji nemohl nevšimnout. Taky kdo si nevšimne holky, které leží na zádech ve dveřích směrem na chodbu a se smíchem zdraví všechny kolemjdoucí? (Nesnažte se najít smysl toho, co tam dělala. Člověku se zatemní mozek, když je nějakou dobu mimo školní budovu a na čerstvém vzduchu...)

Dívku neskutečně potěšilo, když ji Artuš oslovil a řekl, že umí opravdu dobře jezdit. Právě v tuto chvíli děkovala bohům, že měla kuklu před obličej, jinak by její tváře červené mrazem ještě více znachověly.

Týden uběhl a nadešel čas se vrátit do Českých zemí. Za svou rodinou a povinnostmi. Nezdálo se, že by se někomu dvakrát chtělo z tak pohádkové krajiny nadobro pryč. Ale bohužel věděli, že tento čas jednou přijde.

Děvče bylo smutné. Nejen z toho, že musí opustit tento kraj ale také z toho, že s Artušem vůbec nemluvila. Neskutečně jí to drásalo nervy, ta její plachost. A tak si slíbila, že v průběhu školních let se s ním musí spřátelit...nebo aspoň na něj promluvit více jak jednou větou.



Je pravda, že postupem času ho ve škole míjela. Přece jenom byl ve stejném ročníku, avšak v jiné skupině. Ale nikdy ho nepozdravila. A tak se snížila k jednoduché věci - napsala mu přes sociální síť.

Ukázalo se, že s někým si psát je mnohem jednodušší než mluvit. Ale nenahradí to ten lidský kontakt. Neslyšíte se navzájem, můžete jen snít a vzpomínat, jakou jen to že měl barvu hlasu.
Psali si dlouho do noci. Povětšinou dívka usnula ještě, než mu stihla odpovědět.
A tak se lépe poznávali a zjistila, že toho mají víc spolenčého než si myslela. Byla ráda, že o něm něco ví ale pořád jí štvala představa, že s ním nemá promluvit. A tak se rozhodla, že se domluví na setkání mezi čtyřma očima.



Asi víte, kam to směřuje...nemám ráda city, objeví se v tu nejhorší dobu...ale co.
Nevím, proč bych to měla dávat na pokračování. Ono se to stejně na jeden nevejde. No co...
Jo, věřím že každý něco podobného zažil. (Pochybuju, takové debilní zážitky mám jen já.) Kdybyste se přece jen chtěli podělit o váš příběh, tak povídejte, jsem zvědavá.

Kam dál

Reklama